Díky, 2016 !

30. prosince 2016 v 20:15 | A. |  Deník

Na konci prosince na mě pokaždé doléhá nostalgie. I když, kdybyste se mě zeptali, jestli pro mě něco celý Silvestr a slavení Nového roku znamená, hrdinsky odpovím, že ne. Jenom další den, změny můžeme dělat kdykoli, opít se taky můžeme kdykoli, předsevzetí jsou pošetilé plány. Jo, přesně tohle asi odpovím, ale dost možná budu dneska večer brečet do polštáře a bude mi děsně líto, že je tohle další Silvestr, který nestrávím na vysněné horské zasněžené chatě, a taky že místo 6 budu už psát 7.
 

Údolí smutku

17. listopadu 2016 v 14:19 | A.
"Jak to myslíš, žes o něm nikdy neslyšel?"
"Nevím, asi jsem prostě šťastný člověk."
"Asi."
"Pověz mi o něm."
"Určitě to chceš slyšet? Není to veselé povídání."
"Některá místa nejsou veselá."
"Dobře. Představ si sychravý podzimní den. Holé větve stromů se k sobě žalostně natahují, ale každý, kdo je vidí, ví, že se nikdy nemůžou dotknout. Všechny dny tam začínají stejně. Do šedého rána se někudy vkrade jemný sluneční paprsek, který zase hned zmizí. Někteří lidé na malou chvilinku uvěří, že dnešek bude třeba slunečný. Ale není. Nikdy není.
Pak přichází na řadu zdejšší myslivec, který každé ráno zastřelí jednu z nádherně vznešených laní."
"Proč? Proč by střílel laně?"
"Protože lidé věří, že jim tahle oběť přivede zpátky do životů alespoň kousek štěstí. Všichni jsou tam moc smutní, víš? Všude je šedo, v duších mají hluboký smutek, který se mísí s prázdnem odnikud."
"A co maličkosti?! Maličkosti jim přece musí dělat radost, ne? Dobré jídlo, láska, smích. Už vím, květiny! Každý miluje květiny, copak je v Údolí smutku nemají?"
"Ale ano, mají, samozřejmě. Roste tam spousta květin. Ale všechny jsou skloněné k zemi. Nikdo nikdy jejich květy neviděl."
"Takhle to přece nejde. Nemůžou být smutní napořád. Proč neutečou?"
"Cesta tam se hledá mnohem snáze než cesta zpátky. Nikdo neví, jak se odtamtud dostat."
"Co mapy? Mapa ti přece vždycky pomůže, když jsi ztracená."
"To ano. Pokud v ní umíš číst."

15. 10. 2016

15. října 2016 v 19:40 | A. |  Deník
Nevím, co se to se mnou děje.
Chci říct, pokud o sobě můžu něco tvrdit, tak je to to, že jsem byla vždycky spolehlivá a poslušná.
Když jsem něco řekla, tak jsem to dodržela, vždycky chodila na čas a domácí úkoly dělávala spíše doma. Nejezdila jsem vlakem načerno (měla jsem měsíčník), nepodváděla ve škole (asi do 3. třídy, pak už se to myslím tak úplně nepočítá) a brečela v ranním autobuse, když jsem si zapomněla čip na oběd.
 


8. 10. 2016

8. října 2016 v 20:42 | A. |  Píšu
odřená kolena, rozcuchané vlasy, společná rána, stará hudba, krásné duše, spousta lásky, vůně šeříku, čistá mysl, ranní rosa, slunečné lesy, pohádky, čokoláda, jenom tolik samoty, kolik dokážu zvládnout, polibky do vlasů, kouzla a víly
takový život chci žít
život bez vína, cigaret, injekčních stříkaček naplněných štěstím, bez smutku a prázdných nočních tramvají, bez neustálého chladu všude kam se podívám

Září

19. září 2016 v 20:05 | A. |  Deník
Moje filozofie štěstí přestává fungovat. A mě to hodně bolí, protože vybudování spokojenosti a harmonie mě stálo spoutu úsílí, času a trápení.

srpen

6. srpna 2016 v 17:02 | A. |  Deník
Léto se přehouplo do svojí druhé půlky a já se snažím užívat si každou chvilku.

Oheň, zvláštní teplo vycházející zevnitř, malé jiskry a ta vůně letní noci, která vás bez varování vrátí do všech letních nocí, které jste kdy prožili.

Horké dny, večer příjemná únava, se kterou uleháte do spacáku a nad váma tisíce hvězd, které připomínají, jak směšně bezvýznamná je existence nás všech.

Spousta lásky, do níž jste se ponořili víc, než jste plánovali, připouštěli, chtěli.

Večerní a ranní smutky. Někdy jen melancholické, jindy hluboké a ubrečené. Kvůli tobě, tomu, že se někdy bojím probudit. Kvůli sobě, tomu, že nedokážu udělat něco velkého, nemám dost odvahy. Ještě ne. Kvůli nám, protože to tak nechci.

Opilé večery plné smíchu a souznění, špinavá chodidla, neučesané vlasy a krátká vzpomínka na Bílý oleandr, na jeho vůni, kterou jsem nikdy necítila, na to, kolik je v Kalifornii hodin.

Dětství, chození bosa, žihadlo na palci, stará kůlna na dříví, ve které jsem spolu se svou kamarádkou ztratila iluze, dřevěné náramky přátelství, domky pro skřítky, věnce z kopretin a truchlivý pohřeb vážky.

Chladný déšť, který promáčí oblečení, najednou se cítíte nazí, chlad se plíží po celém těle a vy máte ohromnou radost, protože cítíte, že žijete. Cítíte, jak vám bije srdce a víte, že byste za to měli být vděční. A najednou opravdu jste.

Další články