smysl

30. října 2013 v 17:35 | Antanie |  Píšu

Tak jo, zase takové krátké něco..


Nadechla se.

"Poprvý jsem ho potkala, když mi bylo sedmnáct. Stál na ulici, s tím jeho uličnickým úsměvem. Už tenkrát jsem věděla, že je to někdo, do koho bych se mohla zamilovat. A taky že jo. Párkrát jsme spolu mluvili a já jsem začínala mít pocit, že bez něho nemůžu bejt. Konečně jsem našla někoho, kdo mi dal smysl života. Taky jsme se spolu poprvý milovali, nikdy nezapomenu ten pocit naprostý blaženosti, proudil mi žilou a byli jsme jedno. My všichni jsme byli jeden krásnej, bezstarostnej celek."

Naštvaně praštila rukou do bílé stěny. Zůstal tam otisk zpocené dlaně.

"Chvilku to bylo dobrý. Moc dobrý období, nejkrásnější v mým životě. Ale pak se to, téměř ze dne na den, zbořilo jako domeček z karet.. Kurva! Jako nějakej zatraceně špatnej vtip. Najednou jsem s ním potřebovala bejt pořád. Každou sekundu mýho bytí.."

"Takže to je všechno. Všechno, co vám můžu o heroinu říct," zašeptala.

A.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 losto losto | E-mail | 15. září 2014 v 18:34 | Reagovat

...tenhle příběh je geniální!..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.