Květen 2016

smutno

19. května 2016 v 19:27 | A. |  Deník
A stejně někdy přijde, tak jako kdysi.
Neočekávaně, vlivem věty neznámého člověka, tiše a nevtíravě.
Vnitřní prázdno se začně zvětšovat, je pořád prázdnější a prázdnější. Ráda bych rozuměla tomu, odkud se najednou bere ta všechna bolest a vzpomínky, které časem hořknou.

Kam se vytrácí touha spát, jíst a žít.

Tyhle noci jsou nejhorší, nejsou to ty, ve kterých maluju ani ty, ve kterých se mi zdají sny, které voní jarem. Tyhle noci jsou tiché a ve vzduchu visívá něco moc smutného. Nemůžete se ani pohnout, jenom tupě sedíte a objímáte si kolena, prostě doufáte, že to bude brzo pryč. A někdy ano, někdy se ráno probudíte a znamená to nový začátek. Škoda, že jsou i smutky dlouhé a nikdo, kdo by to měl stejně.

Najednou je to všechno zpátky, věčný strach, všechno utrpení, co jsem kdy viděla v očích lidí, stará paní svírající v dlani poslední peníze na autobus, bílo nemocnic, chlad kostelů, opilí lidi bloudící městem těsně po východu slunce, strach z rychlosti, tvoje "poprvé jsem se cítil jako doma".

Vím, že tím trápím ostatní, snažím se to zvládnout.
Jenže někdy je člověk tak moc sám.