15. 10. 2016

15. října 2016 v 19:40 | A. |  Deník
Nevím, co se to se mnou děje.
Chci říct, pokud o sobě můžu něco tvrdit, tak je to to, že jsem byla vždycky spolehlivá a poslušná.
Když jsem něco řekla, tak jsem to dodržela, vždycky chodila na čas a domácí úkoly dělávala spíše doma. Nejezdila jsem vlakem načerno (měla jsem měsíčník), nepodváděla ve škole (asi do 3. třídy, pak už se to myslím tak úplně nepočítá) a brečela v ranním autobuse, když jsem si zapomněla čip na oběd.



Poslední dobou se objevují v mém životě zvláštní chvilky.
Jako na přednášce sociologie, když mívám silná nutkání se prostě zvednout a nikdy se neobjevit znova.
Nebo jet vlakem někam úplně jinam než se předpokládá.
Ztratit se.
Nebýt součástí života nikoho, aspoň na malou chvilku.
Vykašlat se na předsudky, normy, na život, který nám do jisté míry určuje systém, ve kterém žijeme (ne pokud ho nenecháte, samozřejmě).
Nesnáším plánování. Za týden. Za měsíc. Na jaře. Za rok.
Nevím, odkud se to bere, ale něco ve mně chce zažít něco divokého, být jenom rychlá bouřka a pak rychle pryč. Chci, aby si všichni kolem uvědomili, jak směšně dočasné je bušení srdce. Chci udělat něco, o čem vždycky říkali panebožehlavnětonikdynikdynedělej.
Nechci čekat a říkat si, jak jednou život může být skvělý. Chci milovat vdechovat křičet smát se brečet utíkat lítat a válet sudy. Teď.
Chci žít, nechat sebou zase proudit tu nekonečnou vášeň života a splývat s tím vším, co jste a co je někdo vedle vás a co jsou všichni lidi a všechny živé bytosti.

Možná je to opožděná puberta nebo to, co v sobě všichni potlačujeme
A já to udělám
Ještě chvilku
Trochu víc odvahy
A pak už nikdy
Nelitovat něčeho, co jsem neudělala
A.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.