Údolí smutku

17. listopadu 2016 v 14:19 | A.
"Jak to myslíš, žes o něm nikdy neslyšel?"
"Nevím, asi jsem prostě šťastný člověk."
"Asi."
"Pověz mi o něm."
"Určitě to chceš slyšet? Není to veselé povídání."
"Některá místa nejsou veselá."
"Dobře. Představ si sychravý podzimní den. Holé větve stromů se k sobě žalostně natahují, ale každý, kdo je vidí, ví, že se nikdy nemůžou dotknout. Všechny dny tam začínají stejně. Do šedého rána se někudy vkrade jemný sluneční paprsek, který zase hned zmizí. Někteří lidé na malou chvilinku uvěří, že dnešek bude třeba slunečný. Ale není. Nikdy není.
Pak přichází na řadu zdejšší myslivec, který každé ráno zastřelí jednu z nádherně vznešených laní."
"Proč? Proč by střílel laně?"
"Protože lidé věří, že jim tahle oběť přivede zpátky do životů alespoň kousek štěstí. Všichni jsou tam moc smutní, víš? Všude je šedo, v duších mají hluboký smutek, který se mísí s prázdnem odnikud."
"A co maličkosti?! Maličkosti jim přece musí dělat radost, ne? Dobré jídlo, láska, smích. Už vím, květiny! Každý miluje květiny, copak je v Údolí smutku nemají?"
"Ale ano, mají, samozřejmě. Roste tam spousta květin. Ale všechny jsou skloněné k zemi. Nikdo nikdy jejich květy neviděl."
"Takhle to přece nejde. Nemůžou být smutní napořád. Proč neutečou?"
"Cesta tam se hledá mnohem snáze než cesta zpátky. Nikdo neví, jak se odtamtud dostat."
"Co mapy? Mapa ti přece vždycky pomůže, když jsi ztracená."
"To ano. Pokud v ní umíš číst."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | Web | 17. listopadu 2016 v 14:28 | Reagovat

SKvlé :)

2 losto losto | 18. listopadu 2016 v 23:20 | Reagovat

super :)

3 Kiara Kiara | Web | 19. listopadu 2016 v 12:30 | Reagovat

Tam jsem byla, úplně to místo poznávám.

Je to výborné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.